Pobyt v lázních: Reálná pomoc, nebo ztráta času?

Těsně před Vánocemi mi praskla aorta, naštěstí nedošlo k srdeční tamponádě (krev vytékala spíše pomaleji), takže mě stihli převést do nemocnice a tam operovat. Celé se to bohužel zdrželo tím, že v Brně neměli volnou kapacitu, takže jsem ještě absolvoval v sanitce cestu do Olomouce. Na operačním stole jsem strávil devět hodin, v narkóze pak celý den. Probudil jsme se ráno na Štědrý den. Všude samá hadička, v ústech pachuť po intubaci. Nic příjemného. Naštěstí nedošlo k poškození orgánů ani mozku. 

Když se mě v nemocnici několikátý den po operaci zeptali, jestli budu chtít do lázní, popravdě, překvapilo mě to. Nečekal jsem to, nenapadlo mě o tom přemýšlet. Takže jsem řekl ano, ale ne hned z nemocnice, že chci mezitím domů. A dobře jsem udělal. Jak mi řekla jedna sestřička posléze v lázních, ti, co přijedou hned z nemocnice, lázně zbytečně protrpí. Nemůžou v podstatě na žádnou proceduru a aktivitu – kvůli nezhojené jizvě a bolestem nejen v hrudníku nedostanou bazén, tělocvik či uhličitou koupel. 

Je proto lepší strávit nějaký čas doma, kdy si zhojí jizvy, vyřeší se případné problémy s vodou na plicích, která potká až dvě třetiny nemocných (mě samozřejmě také), člověk se trošku rozhýbe, sroste mu aspoň částečně hrudník, naučí se spát na zádech, protože na boku ani na břiše to nejde. Samozřejmě, jsou lidé, o které se doma nemá kdo postarat, a ti pak jedou do lázní hned z nemocnice. Ale tam v podstatě nemají co dělat, protože se teprve zotavují.

Na počátku to byl boj

Dobře si pamatuji, jak to vypadalo první tři týdny po operaci, kdy jsem se kvůli vodě na plicích v podstatě nemohl hýbat, bolelo mě, jak voda tlačila na bolavá žebra, jak jsem nemohl pomalu vyjít schody, protože utlačovaná plíce nedodávala tělu kyslík. Téměř jsem kolaboval a do nemocnice mě odvezla záchranka. Tam mi vodu vytáhli drénem, bylo jí 2,2 litru – a to není málo. Samozřejmě hromada krve v ní, protože operace hrudníku je holt operace hrudníku a nějakému tomu průsaku se prostě neubráníte. Zvlášť když je člověk hemofilik. 

Teprve měsíc po operaci jsem mohl začít normálně chodit a dělat běžné domácí věci, po nějakých šesti týdnech jsem už i řídil auto, zkusil rotoped, začal trochu protahovat a cvičit ztuhlé a atrofované svalstvo. Zkrátka dostával jsem do kondice. O lázně jsem zažádal hned po návratu domů, termín jsem dostal sedm týdnů po operaci. V té době jsem už normálně fungoval, rotoped nahradil za válce, téměř každý den chodil na dvou až čtyřkilometrové procházky. 

Dalo by se říct, že až na nějaké drobnosti jako špatně fungující (rozříznutý) pravý prsní sval, trochu necitlivé prsty levé ruky (nerv narušila kanyla) a kousek necitlivého stehna (opět kvůli rozříznutí třísel a napojení mimotělního oběhu), to docela šlo. V sobě prášky na snížení tlaku a tepu (ale už ne dva, ale jen jeden), diuretika pro „vypuštění“ výpotku na plicích jsem také omezil – kontrolní rentgen ukázal, že voda je pryč. 

Neblázni, jeď do lázní!

Není divu, že se mi do lázní moc nechtělo. Cítil jsem se celkem fajn, nechtělo se mi od rodiny, kterou jsem málem ztratil, zkrátka považoval jsem lázně za zbytečné. Všichni v mém okolí mě přesvědčovali, ať neblbnu, že lázně jsou super, že jim to pomohlo. Přesvědčil jsem tedy sám sebe, že to bude v pohodě, že mi tam třeba fakt pomůžou s problémy, co přetrvávají. Takže když nastal den D, už jsem byl docela pozitivně naladěn. I když jsem vůbec netušil, co mě tam čeká.

Jasně, táta v lázních byl, tchán taky, táta dokonce ve stejných, do kterých jsem mířil já. Že tam jsou procedury, cvičení, bazén, že si člověk odpočine. No, přiznám se bez mučení, že já moc odpočívat nechtěl, spíš jsem se chtěl dostávat zpět do formy. Se smíšeným pocity jsem se tedy ono pondělí ráno 14. února přesunul do lázní. Protože v té době ještě panoval Covid, nemohla mi žena pomoci se všemi těmi krámy, tak to zůstalo mě. Ještě že jsem už byl celkem fit, abych to s lázeňským vozíkem zvládl.

Následovala návštěva doktora. Čekal jsem zevrubnou prohlídku a podrobné dotazy na to, jak se cítím, co potřebuju „spravit“, ale k tomu nedošlo – tedy v očekávaném rozsahu. Doktor prošel zprávy, zjistil, co mne potkalo, že jsem hemofilik, jak dlouho mám po operaci, a to mu stačilo. Nahodil seznam procedur a zítra že se mám hlásit na značkách. Tak nějak jsem doufal, že si na rotopedu nebo něčem podobném otestují moji kondici, tep a tlak v zatížení, aby se lépe nastavilo cvičení. Ale nic. 

Protože jsem potřeboval zkrátit délku pobytu z 28 na 21 dnů, musel jsem ještě za primářkou – je to její kompetence. U ní jsem se navíc přihlásil o nějaká dechová cvičení, co mi pomohou rozhýbat bránici a hrudník, protože mám po „vodě“ na plicích nějaké srůsty na bránici či co – při hlubokém nádechu to chrastí. Dostal jsem individuální terapii – dechová cvičení, aspoň tak to bylo napsáno v léčebném průkazu. A co z toho vyklubalo? Terapie u lázeňského psychologa. Faktem ale je, že jsem si s paní psycholožkou prima pokecal u kafe. Takže vlastně ok. 

Patnáctiminutovky

Co jsem tedy dostal za „léčebné“ procedury?

• Biolampa (svícení na jizvu po operaci) – 7× 10 minut
• Inhalace vincentky 7× 10 minut
• Uhličitanová koupel 15× 15 minut (ráno)
• Skupinové dechové cvičení 5× 15 minut
• Skupinové cvičení se zátěží do 50 W 5× 15 minut
• Rotoped se zátěží 25–50 W 10× 15-25 minut
• Plavání pod dohledem 6× 1 hodina
• Cvičení v bazénu 3× 15 minut
• Masáž v sedě 3× 15 minut

Takže v podstatě jsem se chodil ráno vykoupat do bublinkové koupele, pak přišlo motání nohama na rotopedu se zátěží odpovídající plus minus chůzi ze schodů, hromadné cvičení s cca deseti lidmi o nějakých 20 až 30 let starších než já či cvičení v bazénu. Popravdě, cvičení v tělocvičně v tempu pro důchodce mi nemohlo dát vůbec nic, ježdění na rotopedu se zátěží 50 W a otáčkami do 70/min také ne, fajn bylo cvičení v bazénu, protože voda přece jen klade odpor a pravý prsní sval mi to rozhýbalo, stejně jako plavání.

Poznámka: Vše (až na vanu a plavání) probíhalo s respirátorem na ústech, tak si dokážete představit, jaký to mělo efekt...

Rotoped se naštěstí dal ovládat, takže zátěž jsem si mohl nastavit dle libosti, a abych měl aspoň pocit, že něco dělám, jezdil jsem 120–130 W. Tehdy se mi tep dostal na 100 až 110, takže jsem se i trochu zapotil. A občas jsem si dal navíc „lekci“ po pracovní době, kdy byly rotopedy volné. Plavání mi zpočátku moc nešlo, pravý prsní sval bolel, stejně jako trochu žebra a hrudní kost, ale po čase se to rozpohybovalo a já mohl plavat bez problémů i půl hodiny. Plavání pro mě mělo asi největší přínos.

Patnáctiminutová masáž vsedě byla celkem fajn, protože záda jsem měl po měsíci ležení neuvěřitelně ztuhlá, navíc jsem se nemohl dva měsíce ani pořádně protáhnout a cvičit. Ale chtělo by to jednak dvakrát častěji a minimálně půl hodiny. Připlatil jsem si tedy za další tři masáže v délce 20 minut, jenže na tyto jsem už nedostal fortelnou ženskou, co uměla pořádně svaly promačkat, ale studentku, co mě na zádech a ramenech spíše lechtala naučenými a vlastně zcela zbytečnými pohyby. 

Posledním hřebíčkem do lázeňské rakve bylo jídlo. Naprosto bez nápadu, přesolené a kořeněné. A když byl sladký oběd (ovocné knedlíky, špecle s perníkem), tak to naopak bylo nechutně přeslazené. Na snídani neustále dokola pečivo s něčím - šunka, sýr. Míchaná vajíčka, omeleta, müsli, to všechno chybělo. V sobotu párek s hořčicí a jednou týdně jogurt. Naštěstí jsem měl svoje vlastní zásoby, takže jsem snídani leckdy úplně vynechal.

Za třicet tisíc přínos minimální

Celkově tedy žádný zázrak, když jsem to spočítal, měl jsem dvě až tři patnáctiminutové procedury denně plus třikrát týdně jsem si mohl zaplavat. To znamená, že člověk má spoustu volného času, který buď vyplní procházkou nebo sledováním internetu a televize. Já si sebou vzal práci, takže volný čase jsem vyplnil pracovně a vycházkami (tři až čtyři kilometry), čili jsem se nenudil. Ale celkově vzato, čas v lázních se dal využít podstatně efektivněji.

Zcela mi chyběly individuální fyzioterapie, rady pro aerobní trénink, specializované cvičení na posílení a rozhýbání atrofovaného svalstva, delší masáže, ať už ruční či strojové atd. Také jsem čekal na vyšetření kardiologem, které se nedostavilo vůbec, či nějaké instrukce, jak začít s plaváním a dalším pohybem. Zkrátka přišlo mi to jako když Baťa seká cvičky, masové, strojové, nevstřícné. Pojišťovna uhradí nějaké základní procedury a hotovo. Na víc není nárok. 

Celý pobyt stál pojišťovnu téměř třicet tisíc korun, což vychází na desítku za týden. V ceně je ubytování a plná penze, a když toto odečtu od této ceny, zbude mi nějakých 1 500 Kč na procedury týdně. To je fakt zatraceně málo. Kdybych zůstal doma a chodil za stejné peníze na stejné aktivity, mohly by být individuální, lépe cílené a delší. Určitě bych se cítil lépe a měl bych z celé rehabilitace větší užitek. Plus bych nebyl na tři týdny od rodiny.