Přežil jsem svou smrt: Operace hrudníku, protéza ascendentní aorty a doživotní omezení

Přišlo to naprosto znenadání. Ze zdravého člověka v kondici jsem se během pár okamžiků změnil v invalidu. Jezdil jsem na kole téměř každý den, cvičil v posilovně, plaval, chodil, výjimečně kvůli testu hodinek i běhal. Na konci roku 2021, kdy ke kolapsu došlo, jsem měl na kole natočeno 16 tisíc kilometrů. Několik let zpátky jsem na silničním kole sbíral KOMy na Stravě na brněnských segmentech a ve svých 40+ jsem se cítil doslova jako king. 

Určitá indicie přišla dva dny před kolapsem, kdy mi při jízdě na kole projela prudká bolest pravou částí krku. Bylo to jako migréna, ale v místě naprosto neobvyklém - bolestivé tepání. V tlumené formě přetrvala bolest po celou dobu jízdy a po aktivitě zmizela. Přičítal jsem to namoženému svalu či nervu v páteři, vůbec mě nenapadlo, s čím bych se mohl potýkat. 

Druhý den se objevila podobná stálá bolest, opět při jízdě na kole – tentokrát víc v hrudní části, někde mezi lopatkami. Bolest zad v této oblasti se mi sporadicky objevuje už delší dobu, takže jsem to opět ignoroval. Znáte to – jakmile se sportovci vyplaví adrenalin, maká, dokud může a případnou bolest ignoruje. Po ukončení jízdy, a tedy i zátěže, se bolest opět vytratila. Týž den večer jsem měl v plánu vánoční večírek s kamarády, na který jsem se těšil, a na bolest, co mě provázela na kole, jsem úplně zapomněl. 

Z večírku rovnou do nemocnice

Celý večer bylo všechno ok, možná mě tu a tam píchlo, ale opět to nebylo nic, čemu bych dával nějakou pozornost. Podobné bolesti mívám často, zpravidla souvisely s mou zvýšenou fyzickou aktivitou. Až při odchodu z večírku kolem deváté večer se začala objevovat bolest na hrudníku. Nastoupil jsem do auta, ale nezlepšovalo se to. Nastartoval jsem a vyrazil z restaurace směr domů.

Hned na první křižovatce se už ale bolest skoro nedala vydržet, takže jsem jen vyhodil blikačky, dal ruční brzdu, vypnul motor a…zkolaboval. Následují už jen útržky. Někdo mě našel a ptal se mě, jestli jsem schopen řídit. Pak si pamatuji příjezd policie, následně sanitního vozu. Vždy jsem na nějakou dobu upadl do bezvědomí. Pak už jsem se probudil v brněnské Vojenské nemocnici, která byla naštěstí kousek. Bylo devět hodin večer, středa 22. prosince 2021. 

Ve stavu občasného vědomí jsem zvládl předat policistovi telefon na ženu, s níž policista domluvil odvoz auta, a lékařům sloužícím na pohotovosti popisovat svoje příznaky. Měl jsem velmi nízký tlak, bolesti na hrudi, chvílemi až nesnesitelné. Následné vyšetření na CT, které si pamatuji jen velmi matně, ukázalo krutou pravdu – prosakující ascendentní aorta způsobuje vnitřní krvácení a začínající srdeční tamponádu. Proto nízký tlak, proto bolesti v hrudníku, proto ztráty vědomí.  

Když jsem se sestřičky ptal na svoje šance, řekla mi, že to v té chvíli nedokáže nikdo říct. Pomalu jsem se tedy smiřoval s tím, že můžu i umřít. Myšlenky na ženu, která se nedostane k penězům na mém účtu, tři dcery, z nichž dvě ještě nejsou ani v pubertě, rodiče, kterým umírá jejich nestarší syn, a vůbec všechny tyhlety chmury mi začaly vyskakovat v hlavě. Chtěl jsem manželce aspoň zavolat, ale jednak jsem už u sebe neměl osobní věci a tedy ani mobil, jednak jsem byl ve stavu naprostého vyčerpání. 

Popis disekce aorty jsem převzal z Wikipedie: Disekce aorty je poměrně vzácný,ale obávaný stav, při kterém dojde k rozštěpení stěny nejsilnější tepny v těle. Vzniká nejčastěji souběhem vysokého krevního tlaku a poškozením stěny tepny dědičně či aterosklerózou. Krev se dostává do stěny aorty a poškozuje odstupující tepny. Dalším rizikem je uzavření samotné aorty a krvácení do hrudní dutiny. Obvyklým příznakem je náhlá bolest na hrudi, někdy se pohybující shora dolů. 

Určit diagnózu disekce je podle samotných příznaků obtížné. Velmi spolehlivá je CT s nástřikem tepen (angiografie) nebo jícnová echokardiografie. Léčba je náročný chirurgický zásah u typu Stanford A (prevence srdeční tamponády, infarktu myokardu, či poruchy aortální chlopně). Méně častý typ Stanford B je operován pouze při komplikacích. Více než polovina pacientů s disekcí umírá, naprostá většina před stanovením diagnózy.

Bez operace jistá smrt

Protože ve Vojenské nemocnici nejsou uzpůsobeni na operaci hrudníku, začali doktoři zjišťovat, zda je volné v nemocnici u Svaté Anny. Bohužel, zrovna byl někdo na sále s podobným problémem, takže personál začal zajišťovat převoz do Olomouce, kde je nejbližší kardiochirurgie. Vnitřní krvácení bylo naštěstí pomalé, krev spíše prosakovala skrze zeslabenou stěnu aorty, než že by tekla proudem. V takovém případě by už žádná operace nepomohla, člověk s tímto poškozením má zpravidla poslední dvě minuty života. 

Od prvního kolapsu, kdy mě našli v autě, do nástupu do sanitky k převozu do Olomouce uplynuly čtyři hodiny. Ty jsem prožil při částečném vědomí a ve velkých bolestech. Navíc mi po stěru z krku byl antigenním testem zjištěn Covid, čili personál se musel obrnit víc než jen rouškami a sanitáři mě přebírali v „kosmickém“ obleku. Před převozem jsem dostal anestezii, takže převoz si už vůbec nepamatuji. Byla jedna hodina ráno 23. prosince. 

K sobě jsem přišel po 24 hodinách. Ležel jsem v nemocnici na JIP, byla tma, prosvítalo jen světlo prosklenými dveřmi, kde seděla noční sestra. To, že mám po operaci, kterou jsem přežil, mě celkem uklidnilo. V krku jsem měl jako v polepšovně, nemohl jsem pořádně polknout. Pocit sucha mě přiměl zavolat sestru, zda mi nemůže dát napít. Donesla sklenku s brčkem, že si můžu dát jen jeden lok. Kdybych pil více, mohl bych se dávit. Bez brýlí jsem neviděl na hodiny; sestra mi řekla, že jedna hodina ráno a že mám spát. 

„Měl jste neuvěřitelné štěstí“

Vždy, když jsem se vzbudil, dostal jsem jeden lok vody. To bylo vše. Sucho a hnusný pocit v krku byl otravný. Poznal jsem, že mám něco v krku, co mi brání pořádně polykat. Nějaký tampon, který zabraňoval tomu, aby mi zapadl jazyk. Bylo zjevné, že jsem při operaci měl intubaci. Tampon mi ráno vyndali a ranní sestra přišla se snídaní. Prostě mě posadila a já měl v polosedě jíst. Šlo to, ale špatně. Ale bylo to znamení, že bych to mohl „dát“. 

Bylo osm hodin, když mi donesli brýle a mobilní telefon. Zavolal jsem ženě, že jsem po operaci a že žiju, i když se mi mluvilo velmi špatně. Že jsem naživu, už věděla, ale slyšet můj hlas, to bylo přece něco jiného. Byl jsem rád, že jsem ji mohl slyšet - bylo to něco jako rozloučení, kdybych i přes úspěšnou operaci zemřel. Později jsem se dozvěděl, že mi doktoři dávali šanci 50:50 – že jsem mohl klidně skonat i dva týdny po operaci. Nikdo totiž nevěděl, jestli nedošlo k poškození mozku, orgánů či končetin v důsledku nedostatku krve. Kritické jsou zejména ledviny. 

Když ale doktoři při vizitě viděli, že neurologicky reaguji normálně, že mluvím, vidím, slyším, vnímám, že stisknu silou ruku, že hýbu nohama, začali mi dávat i nějaké šance do budoucna. To, že budu v pořádku, jsem si začal připouštět, když mi donesli oběd – pečeného kapra (nebo jinou rybu) s bramborovou kaší. Tehdy mi došlo, že je vlastně Štědrý den. A co asi musí prožívat moje rodina, když k Vánocům místo rodinné pohody čeká, jestli táta přežije následující hodiny. 

Devět hodin na sále

Až časem, když už jsem byl doma, mi žena vyprávěla, jak náročný byl pro ni celý 23. prosinec, kdy neustále zjišťovala, kde jsem a co se se mnou děje. Volala co hodinu do nemocnice, jak to se mnou vypadá, v jaké fázi je operace, a doktoři jí neustále opakovali, že je to náročná operace a že nikdo neví, jestli ji vůbec přežiju. A pokud ano, že můžu mít poškozené orgány či mozek. A i když všechno bude ok, že kritické pro mě budou první tři týdny, kdy se může vrátit vnitřní krvácení skrze průsaky mezi protézou a cévami. 

Na sále jsem byl devět hodin a vystřídaly se na mně tři lékařské týmy. Z toho zhruba hodinu jsem měl zaveden mimotělní oběh, podporu dýchání a zastavené srdce, aby bylo možné vyjmout poškozenou aortu a našít umělou protézu. Oběh měl být původně napojen na krkavici, ale z důvodu tenké stěny mi jej nakonec napojili horní část do pravé ramenní artérie. Dole pak do stehenní artérie. Dnes mám na obou místech více než pěticentimetrové jizvy.

Štědrý den jsem strávil na Covid JIP, kde mi udělali další stěr a PCR test, který naštěstí Covid nepotvrdil. Díky tomu mě přesunuli na standardní JIP kardiochirgurie a sestřičky odložily kosmické obleky a měly už jen zástěrky, pokrývku hlavy, roušku a štít (byla to doba, kdy byl Covid všude). Večer mi odpojily i několika drenů a hadiček, kterých jsem na počátku napočítal tuším osmnáct - z hrudníku, z břicha, odkud po operaci vytékala krvavá tekutina. Ale i poté jsem byl napojen na řadu kanyl a bažanta. 

Odhadičkovat! 

Anestezie byla stále účinná, takže mě nic zásadně nebolelo a celkem mě překvapilo, že jsem neměl vůbec krvavý hrudník. Ten byl totiž před sešitím kompletně vysušen a cévní zakončení „vypáleno“, abych nekrvácel. Jsem totiž hemofilik a samotná operace hrudníku a srdce pro mě byla o to rizikovější. Dostal jsem tolik krve a plazmy (a také srážlivého faktoru 8), že mi snad vyměnili skoro všechnu krev. 

Hrudní kost mám spojenou deseti dráty/svorkami, protože hrudník tak nějak nejde dát do sádry jako ruka nebo noha. Šev mám vnitřní, takže nemám klasický „žebřík“, ale jen červenou čáru (a i ta po roce téměř vybledla). Když mi sundali náplasti, bylo vidět, že jizva vede přes celou hrudní kost plus pár centimetrů navíc (cca 25 cm). Během následující dvou dnů mi postupně vyndávali dreny, kanyly, pak už mi zůstaly jen elektrody EKG a bažant. 

Po dvou dnech mi vyndali i bažanta, což byl dost děs – objevilo se dočasné pálení v rozkroku a při každé návštěvě toalety mi sestřička musela odpojit od EKG a dalších senzorů. Ale byl to pokrok a já začínal cítit, že opravdu žiju. A když se mi po několika dnech podařila i první stolice, doslova mi to vykouzlilo úsměv na tváři. 

Po vyndání bažanta jsem už mohl do sprchy, opatrně, ale šlo to, samozřejmě za asistence sestřičky. Nebyla to žádná hitparáda, ale ten pocit tekoucí vody – samozřejmě kromě míst, kde byly elektrody a přelepené jizvy, byl parádní. Také to, že jsem mohl normálně jíst, po pár dnech i sedět u stolu a začít pracovat, byl fajn. Samozřejmě vždy jen na krátkou dobu. Každopádně mi přišlo, že se po tak velké operaci zotavuji fakt rychle.

Voda v hrudníku. Ale to se prý vstřebá

Musel jsem se naučit vstávat z postele přes hranu, protože normálně to kvůli bolavému hrudníku nešlo, navíc sdrátovanou hrudní kost jsem musel šetřit, aby se „nepohnula“. I tak mi ale nesrostla rovně, mám pravou půlku hrudníku větší než tu levou a v řezu výraznější hrb. Pravou ruku jsem kvůli rozříznutému pravému prsnímu svalu prvních pár dnů v podstatě nemohl používat, i jen takové čištění zubů trvalo dlouhé minuty – mohl jsem udělat tak jeden pohyb za několik sekund.

Pravý prsní sval mi totiž zcela atrofoval, po operaci mi z něj zbyla tak desetina – v podstatě jen tenký úpon vedoucí od ramene do středu hrudníku. Překvapilo mě také rozmazané vidění, které souviselo s pomalu vyprchávající anestezií. První dva dny jsem ani nebylo schopen napsat více než pár slov do zprávy na mobilu. Všechno se ale postupně zlepšovalo a už nějaké tři čtyři dny operaci mi přidalo, že se věci vracejí k normálu.

Vyšetření CT ukázalo, že na aortě nic neprosakuje a že se operace opravdu povedla. Echo sice odhalilo nějakou vodu v hrudníku, která souviselo s otokem plic, prý je to však normální obrana organizmu, něco jako voda v koleně po úraze. Přišlo mi, že mám nějaké nafouknuté a tvrdé břicho, ale prý se tekutina v hrudníku časem vstřebá. Dostal jsem i nějaká diuretika, aby se voda vyloučila z těla přirozenou cestou. Kromě nich i antibiotika kvůli prevenci zánětu na perikardu, ale ten se podle echa neobjevil – jen nějaký hematom, ale ten se prý rovněž vstřebá.

Zkrátka dělal jsem lékařům radost, takže mě po týdnu propustili domů. Bohužel mě úplně nepřipravili na to, co mě tam bude čekat… 

První dny doma

Domů jsem se dostal den přes Silvestrem. Cesta autem byla dost náročná, nejen kvůli bolavému hrudníku, ale také otlačeným kostem v horní části pánve – špatně se mi sedělo, a tak jsem v autě musel mít polštář. I doma jsem musel sedět na měkkém, v bederní oblasti jsem měl výrazné otlačeniny a otoky, možná od dlouhé doby strávené na operačním sále a následně na posteli v nemocnici. Spal jsem na dvou měkkých matracích. Kvůli hrudníku jsem navíc nemohl spát na boku, jen na zádech, což bylo celkem náročné.

Kromě toho jsem během noci vnímal svůj tep – prostě mi „bouchal“ hrudník a nešlo se toho zbavit. Přes den to bylo ok, protože člověk vnímá spíše svoje okolí, ale v noci nikoliv. A když jsem otočil hlavu na bok, začalo mi tepat v ní. Tehdy jsem netušil, že se toto bouchání časem ještě zhorší a budu ho vnímat neustále, zejména při pohybu. Tehdy mám pocit, že mi srdce z hrudníku doslova vyskočí a cítím ho doslova až v krku.

Podle doktorů jsem jen přecitlivělý, nicméně když si dám ruku na horní část hrudníku (kde je aortální oblouk), tak cítím výrazný vnitřní pohyb. A když se nehýbu, třepe se mi do rytmu tepu hlava, ruce i nohy. Když držím hrnek v ruce, jsou na obsahu (voda, kafe) krásně vidět otřesy na hladině. Prostě celý rezonuji. Na to jsem si postupně zvykl, ale první týdny a měsíce mi z toho nebylo úplně dobře, a hlavně jsem se s tím musel naučit usínat. Všudypřítomný buch, buch, buch…

Zatímco v nemocnici mi přišlo, že se můj stav postupně zlepšuje, doma jsem ten pocit úplně neměl. Po pár dnech mě začalo bolet v pravé části hrudníku – při nádechu, při pohybu. Po několika dnech bolesti natolik zesílily, že jsem si ani nemohl dojít na záchod. 600 mg Ibalginu, které jsem dostal na tlumení případného zánětu perikardu, pomohlo, ale bolestí mě to nezbavilo. Navíc jsem byl stále dušný a ujít půl kilometru na procházce pro mě byl problém.

Zvlášť pro mou ženu to bylo náročné. Během dne mě neustále kontrolovala, jestli jsem ještě naživu, v noci se budila a chodila se dívat, zda pořád dýchám. Spali jsme totiž odděleně: Kvůli práškům a anestezii jsem měl úplně narušený spánek, spal jsem často krátce přes den a v noci naopak nikoliv. Proto jsem ležel v obýváku, abych si případně mohl pustit film nebo si číst. Nebyly to příjemné dny, ale takové zažil asi každý, kdo se potýkal s nějakou horší nemocí.

Zpátky do nemocnice

7. ledna to došlo tak daleko, že jsem volal sanitku. Odvezli mě do nemocnice u Svaté Anny, ale službu konající lékař mě ani neprohlédl, jen konstatoval, že to přejde. V pondělí 10. ledna jsem byl na kontrole v Olomouci, kde potvrdili, že voda v hrudníku stále je, ale že se vstřebá, a že se není třeba znepokojovat. Když se to ale stále nelepšilo, tak jsem se o dva dny později sbalil, manželka mě odvezla k obvodní lékařce, která mě poslala na neurologii, jestli ty bolesti nemohou souviset s poškozenými nervy hrudníku nebo zlomeninou žebra, což se prý u operace hrudníku stává. 

No a pak to šlo ráz na ráz. Na neurologii u Svaté Any mě poslali na rentgen, který sice neodhalil zlomeninu, ale velké množství tekutiny kolem celé pravé části plic (resp. mezi v prostoru mezi plícemi a hrudníkem). Lékařka mě poslala do vedlejšího oddělení na pohotovost, protože jí už končila služba, a tam jsem se dostal na řadu asi po šesti hodinách. Bylo to stejné místo, kam mě minulý pátek dovezla sanitka. Službu konající doktorka se jen podívala na snímek a řekla, že ta tekutina musí z hrudníku pryč. Okamžitě. A že je to příčina těch bolestí. 

Jenže jsem hemofilik a na to oni nejsou vybaveni. Proto mi domluvila zákrok v Bohunicích, kde jsem pro hemofilii dlouhodobě sledovaný. Po Covid testu mě manželka těsně před půlnocí převezla do druhé nemocnice, kde jsem strávil pět dnů. Tři dny přípravou – aplikací srážlivého faktoru 8, aby při zákroku nedošlo ke krvácení. Odčerpání tekutiny je sice v podstatě o ambulantní zákrok, jenže i ten může být v mém případě být rizikový. Ležel jsem na hematoonkologickém oddělení, kde se léčí především lidí s akutní leukémií. Nebyl to úplně příjemný zážitek, číhající smrt všude okolo…

Po třech dnes mi napíchli hrudník mezi žebry tak, aby nedošlo k poškození plic, a z hrudníku mi začala do připraveného sáčku vytékat růžová tekutina. Do večera mi vytekl litr a půl, během následujícího dne necelý další litr – musel jsem měnit polohy, aby se ven dostalo fakt všechno. Dva dny jsem s tímto sáčkem chodil, ležel i sprchoval. Držel jsem si jej v ruce jako nějakou taštičku a v noci musel dávat pozor, abych si hadičku nevytrhl z hrudníku. 

Po odtoku tekutiny se mi výrazně ulevilo, konečně jsem se mohl hýbat, dýchat, prostě paráda. Od operace uplynuly více než tři týdny. Po návratu domů jsem bez problém ušel dva kilometry, v nemocnici mi navíc zcela vysadili Ibalgin, protože ten je pro hemofiliky nevhodný (ředí krev), na bolest jsem dostal Doretu. Vysadili mi také Prestarium pro nízký tlak, dobral jsem nějaká antibiotika a já se začal cítit výrazně lépe.

S tím, jak mi srůstal hrudník, se mi i lépe spalo, mohl jsem se více hýbat. Jen ten „buchec“ nezmizel, naopak, postupně se zvýrazňoval. Po několika měsících jsem si na něj v podstatě zvykl a přestal ho vnímat jako problém, zkrátka je tam a je to. Jsou horší věci na světě…

Disekce přetrvává, ale stabilizovaná. Zatím 

I přesto, že se operace povedla, řada potíží přetrvala. Některé souvisí s operací jako takovou (otevřený hrudník je prostě velká rána), některé bohužel s tím, že poškození cév v mém těle je rozsáhlejší než jen disekovaná a následně nahrazená ascendentní aorta. Aktuálně mám dílčí disekce v pravé krkavici a aortálním oblouku, kde ovšem byl vstup do disekce (mezi jednotlivé vrstvy cévy) zašit. Dále mám částečnou nedomykavost chlopně, naštěstí jen nevýznamnou. Podle kontrolního CT, které jsem absolvoval letos v lednu (2023) je ale stav celkově považován za dobrý.

V době psaní tohoto textu jsem bral 2,5 mg betablokátoru, což je lék snižující aktivitu sympatické části ANS, díky čemuž se i při náročnější aktivitě drží srdce zpátky a má celkově nižší tepovou frekvenci. Současně betablokátor zvyšuje variabilitu srdečního tepu, a tedy snaží se držet v pohotovosti spíše parasympatikus. To má vliv i na KST – klidový srdeční tep, resp. tepovou frekvenci. A nižší tepovka znamená i nižší tlak celkově, který si musím hlídat, abych nepřetěžoval aortu a aortální oblouk. 

Nepřehlédněte: Jak fungují beta-blokátory: Snižují stres, tepovou frekvenci i krevní tlak. Jak ovlivňují můj život?

V podstatě si hlídám tepovku na úrovni 120 tp/m a tlak. Kdyby se mi tlak příliš zvyšoval (dříve jsem si jej měřil několikrát denně, teď už jen sporadicky), musel bych brát další podpůrné léky, které rozšiřují cévy a tím snižují tlak na cévní stěny. Tlak mám naštěstí celkem v normálu, tak to nemusím zatím řešit. Zapovězeny jsou mi ale silové aktivity, které nárazově zvyšují vnitrotělní tlak, například zvedání těžkých předmětů. Stejně jako velké otřesy, například skákání na trampolíně. A samozřejmě jakákoliv náročná aktivita.

Čtěte dále: 

• Snímek zdravotního stavu: Kompletní přehled vašeho zdraví (tepovka, stres, okysličení krve či VST)
• Tepová frekvence: Sledování, nastavení, limity, grafy, historie, sdílení tepu

Mám také výrazně vyšší klidovou tepovku než před operací, před ní jsem míval okolo 48 tp/m, teď bez betablokátoru okolo 60 tp/m. Mám rovněž velmi nízké VST, aktuálně se pohybuji na úrovni 25-30 ms, stejně tak mám velkou míru nočního stresu. Kdykoliv si lehnu, stres se zvýší. Dosáhnout dobré úrovně spánku se mi daří sporadicky, Připravenost k tréninku mám stále v nízkých hodnotách. Holt sedm centimetrů uměliny v těle tomu určitě nepomáhá...

Čtěte dále:

• Noční měření variability srdečního tepu (VST) jako poklad pro kombinované fitness metriky
• Skóre stresu: Základní ukazatel zjišťující zatížení vašeho organismu. Faktory, které jej ovlivňují

Potíže související s operací

Další obtíže souvisí s operací samotnou. Mám po zavedení kanyl do levého zápěstí částečně necitlivý prostředníček a ukazovák levé ruce, které mi navíc brní – a to tím více, čím je nižší okolní teplota. Měl jsem také necitlivou část stehna v místě zavedení mimotělního oběhu, ale to už se spravuje. Pravý prsní sval, který mi z velké části atrofoval hned po operaci (velký řez kvůli zavedení mimotělního oběhu), se mi podařilo cvičením cca z poloviny obnovit. Má ale odlišný tvar i znatelně menší objem.

Asi největším omezením, které vnímám, jsou stabilně studené končetiny, a to zejména pravá ruka a noha, které mi tělo samo neprohřeje. Musím si pomoci aktivitou, sluníčkem, silnějšími ponožkami či rukavicemi. Před operací jsem doma chodil doma v krátkém, teď v dlouhém oblečení. A když sedím u počítače, pravá ruka mi v podstatě mrzne. V zimě to byl extrém, zvlášť, když jsme doma kvůli cenám plynu snížili teplotu o dva stupně. 

Ještě, než jsem v únoru odjel do lázní, jsem byl na echu hrudníku, jestli mi tak nezůstala nějaká tekutina. V pravé části hrudníku mi totiž nepříjemně „chrastilo“ při nádechu – v místě, kde mě to předtím bolelo. Echo potvrdilo, že všechna tekutina je pryč, ale že v pravé části hrudníku došlo k nějakému srůstu na bránici, což je příčina „drhnutí“, které cítím. Časem to ale zmizelo, doteď však přetrvává bolest při hlubokém nádechu. Opět pozůstatek po operaci otevřeného hrudníku.

Začátkem února, po necelých dvou měsících od operace, mi začalo praskat v hrudní kosti. Docela mě to vyděsilo, myslel jsem si, že mi špatně srůstá sternum, a jak se hýbou dvě rozříznuté části, vyvolává to onen zvuk. Asi po týdnu jsem si všiml, že mi na hrudi rostou hrbolky – byly to dráty, co se postupně snažily dostat z hrudníku ven. A ty vydávaly ten praskavý zvuk. Na jednu stranu mě to uklidnilo, že hrudník srůstá dobře, na druhou stranu mám na hrudi celkem výrazné hrby – čtyři velké, pár menších. A v hrudníku mi praská dodnes.

Na kardiochirurgii mi řekli, že se to stává – dráty se dají vyndat, což se děje u pacientů, kterým to vadí, například je to bolestivé či je dráty svědí pod kůží. Tyhle problémy já nemám, jen si na dráty často „drnkám“ jako na struny kytary – je to jako kaz v zubu, jak je něco jinak, neustále to člověk zkoumá. Vyndání drátů ovšem znamená cca týdenní hospitalizaci, a hlavně novou jizvu. A vzhledem k tomu, že ta původní se hojila přes tři měsíce a neustále v různých místech hnisala, se mi do toho fakt už nechce. 

A jak se mi žije teď?

Celkem normálně. Musím si hlídat tepovku, tlak, mám nasazeny dva prášky, jeden betablokátor, jeden na cholesterol. Podle lékařů je situace zatím stabilizovaná. Během posledního roku jsem si dovolil zvyšovat fyzickou aktivitu, pořídil elektrokolo, které mi umožňuje v podstatě stejnou cyklistickou zátěž jako dříve (stoupání a vzdálenost), ale s menší fyzickou námahou. Kratší trasy s menším převýšením jezdím pak na klasickém kole s tím, že při zvýšení tepovky zpomaluji, případně zcela zastavím. V posilovně cvičím s nižší zátěží.

Tip: Elektrokolo: Návrat do sedla po úraze či nemoci, ale i nástroj pro super zábavu

Asi nejhorší jsou pro mě studené končetiny, zejména v zimě to je velmi nepříjemné. Celkově mi přijde, že mám i horší termoregulaci, častěji pociťuji tzv. vnitřní zimu. Často se mi potí ruce a nohy, přitom jsou studené. Naopak hlava se mi jakoby přehřívá – jakoby krev, která chybí v končetinách, se přesunula do horní části těla. Lékaři mi s tímto poradit nedokážou, tak uvidím, jak to bude do budoucna. Ale vzhledem k tomu, co jsem si prožil, tak si říkám, že furt dobrý. Jsou na světě lidé s horšími zdravotními problémy.

Když jsem se ptal na svoje šance do budoucna, žádnou odpověď jsem nedostal. Můžu umřít zítra, za deset let, můžu se třeba i dožít důchodu. Ale v podobné nejistotě vlastně žije každý, i když ji tak nevnímá jako ti, co už něčím podobným prošli. Ať už šlo o těžkou nemoc, úraz či se potýkají s chronickými potížemi. Zkrátka život se snažím žít tak, jako kdyby dnešní den byl ten poslední, a nijak zvlášť neplánuji svou budoucnost.

Teď s odstupem se na svoje prožitky dívám s určitým nadhledem a bez emocí. Jakoby to byl nějak surrealistický sen či příběh někoho jiného. Dostal jsem od vesmíru druhou šanci a chci ji využít a být užitečný nejen své rodině. Už třeba jen tím, že předávám dál svoje zkušenosti s produkty Garminu...

Závěrem bych chtěl poděkovat všem, co mi zahránili život. Od pánů, co mě našli v autě, přes policisty, za zavolali záchranku, perzonál ve Vojenské nemocnici, sanitáře, co mě vezli do Olomouce, po kardiochirurgy a sestřičky v Olomoucké nemocnici, dále své kardioložce, praktické lékařce či doktorům v Bohunicích. A hlavně své rodině za nekonečnou podporu. Važte si života, je pro co žít...