Zápisky bloggera (24): Když vím, že tělo potřebuje odpočinek, a přesto vyrazím. A dorazí pořádná únava

Není to poprvé, co jsem cítil, že jsem to přeťal. Celý duben byl obecně dost náročný, ať už jde o jízdy na kole, cvičení v posilovně nebo práci na zahradě. Jenže řada dní byla dost teplá, traily v super stavu, a tak jsem byl na kole fakt každý den.

Na konci ledna jsem si navíc pořídil nové kolo, ebajk se lehkým a málo výkonným motorem, který pomáhá, ale netlačí. Proto jsem jej zkoušel a testoval v různých situacích, na různých výpletech a pneu, v terénu i na silnici, prostě nová hračka. Takže jsem byl na kole fakt každý den, když to aspoň trochu šlo.

Tip: Test lehkého e-bajku Trek Fuel EXe: Motor, který nevidíte, ani neslyšíte

Několik „výzev“ během roku

Už řadu let mám několik náročnějších aktivit, které mám rozprostřené během celého roku a které chci absolvovat - takový můj „rituál“. Ať už jde o dlouhé převážně silniční trasy (max. 20 % terénu), které mi zaberou celé dopoledne (vyrážím zpravidla mezi šestou a sedmou, abych stihnul víkendový oběd), nebo terénní trailové eldorádo s velkým převýšením a hromadou parádních sjezdů.

Dříve jsem tyto akce jezdil na klasickém kole, ale po operaci dávám náročnější trasy na ebajku. Tam nemám úplně obavu, že bych to nedal, ale jsou naplánované tak, aby mi jednak vydržela baterka, ale hlavně abych to vydržel já. Přece jen už nemám jednak kondici jako mladík a jednak se musím o kousek víc hlídat.

Tip: Elektrokolo: Návrat do sedla po úraze či nemoci, ale i nástroj pro super zábavu

Během dubna jsem si dal takto traily v Mariánském údolí (kousek od Brna), což znanená nějakých sedm parádních sjezdů (XC, ale i enduro) a cca 1 300 metrů výškových v celkem náročném terénu - nechybí stoupací rock gardeny či hromady kořenů. Následovala okružní jízda okolo Brna, což je cca 70 % silnice, zbytek lehký terén - 120 km a převýšení 1 100 m. 

Místo odpočinku samé traily

A na poslední dubnový víkend jsem si naplánoval svou klasickou vyjížďku do Kyjova a kolem Ždánického lesa zpět domů. V podstatě samá silnice, terén minimálně, jen když se chci vyhnout husté dopravě. Ta ale o víkendu naštěstí moc není. Trasa má okolo 1 300 m převýšení a délku 125 km; loni jsem musel jet objížďkou a dostal jsem se na 135 km.

Jenže týden, který předcházel, jsem trávil v podstatě každý den na trailech - chtěl jsem využít toho, že ještě nejsou úplně zarostlé. Obvykle se hustá vegetace objevuje až na začátku května, ale letos už byly zelené na konci března a člověk musel spěchat, aby si užil, dokud jsou ty cesty vůbec vidět.

Na kolo jsem vyrazil i v sobotu ráno, protože jsem chtěl otestovat, zda mi drží plášť na mém endurku po čtvrtečním defektu. Zalepilo jej mlíko a vypadalo to nadějně, jen jsem to chtěl zkusit v hustějším terénu, protože mě čeká další náročná trasa - tentokrát tzv. Brněnský masakr (motorovou pilou), což je terénní ultramaraton, v jehož stopách už jezdím řadu let (cca 1 700 metrů převýšení a 90 km).

A k tomu jsem celé sobotní odpoledne skládal nábytek dcerám, stěhoval, uklízel, u čehož jsem si zcela zdevastoval ramena a trapézy, poničil ruce (doslova sedřel) a namohl harmstringy. Ačkoliv by bylo logické, že po takovém dni si mám dát v neděli pauzu, na svou naplánovanou trasu jsem stejně někdy v 6:20 ráno vyrazil.

Únava a silný protivítr

A aby toho nebylo málo, už od pátku fučel na Moravě odporný jižní vítr s nárazy až 55 km/h, což pro jízdu mimo lesy fakt není příjemné. Běžně se rozfoukává až během dne, ale v neděli fučelo již od rána. Prvních cca 20 km jsem bych schovaný v lese, pak jsem ale vyjel do volné krajiny. A na jih. A proti větru. Nejelo to ani z kopce, natož po rovině. (A bez motoru by to byla doslova stojka.)

Někdy na 50. kilometru jsem se doslova modlil, abych už byl v Kyjově (60. km) a stočil se na západ, čili vítr bych měl z boku, což je sice také nepříjemné, ale aspoň o kousek lepší. Dokonce jsem si hrál s myšlenkou, že bych trasu zakrátil přes Ždánický les, kde bych se schoval aspoň trochu před větrem a ušetřil cca 30 km, ale cyklista se přece nevzdává...

Dojezd do Kyjova byl v tom uragánu doslova peklo, motor nemotor - byl jsem fakt dost unavenej a pak už je jedno, jestli máte motor růžovej nebo zelenej, šlapat musíte tak jako tak, jinak stojíte. Když jsem to konečně stočil na západ, moc velká úleva nepřišla, cesta se motala chvílemi na jih, chvílemi na sever, prostě kýžený odpočinek nedorazil. A k tomu další kopečky. 

Když už jsem myslel, že budu volat domů o odtah, narval jsem do sebe další tyčinku, dal si chvilku pauzu u hezkého rybníčku a tak nějak se to uklidnilo. Nohy přešly do jakéhosi vytrvaleckého režimu (už jej znám, zažil jsem to na dlouhých trasách vícekrát), kdy prostě šlapou a neodmlouvají. Asi nějaká skrytá rezerva nebo co. 

Čas trochu zpomalit?

Nakonec jsem domů dorazil, a nutno říct, že jsem nebyl úplně na dně, ještě bych něco málo utáhl. Ale ten pocit, když jsem si dal sprchu, natáhnul se na chvíli na zahradu do lehátka a o chvíli později si dal oběd, to prostě byla paráda. Odpolední zahradničení jsem přesunul na další dny a zašel si s rodinou do kavárny na zákusek. 

Pak mě žena trošku rozebrala (je psycholožka, což je pro vášnivého cyklistu závisláka poněkud výzva), a jasně mi naznačila, že už to fakt přeháním. Tedy že to přeháním úplně stejně jako před operací a proč to všechno vlastně dělám. I když vím, že jsem unavený, stejně na kolo vyrazím. Zvlášť poté, co mě potkalo to, co mě potkalo, že to prostě nechápe...

Tip: Přežil jsem svou smrt: Operace hrudníku, protéza ascendentní aorty a doživotní omezení

Správná otázka... Jednak mě to baví, jednak si tak nějak furt dokazuju, že na to ještě mám. Ale jestli je to ten správný důvod, těžko říct. Stejně jako plánuji svoje aktivity, tak budu muset plánovat i odpočinek. A odpočívat, i když bude venku naprosto parádní počasí lákající na pořádnou projížďku.