Elektrokolo: Návrat do sedla po úraze či nemoci, ale i nástroj pro super zábavu

Přiznávám se zcela bez mučení, že jsem až donedávna byl zarytým odpůrcem elektrokol. Měl jsem jasno: pokud nemáš zdravotní problém, na elektrice nemáš co dělat. Když nemáš kondičku, jezdi na normálním kole a s kondicí něco udělej. A když jsem viděl někoho mladého, jak se po lese prohání na ebajku, tak jsem jen skřípal zuby. 

Asi nejvíce mi vadila elektrokola „v rukou“ mladíků, kteří se uhání čtyřicítkou po cyklostezce s odblokovaným motorem, nebo mě předjíždějí na stoupacím trailu, aby pak brzdili na sjezdu, protože nemají dostatečnou techniku. Z tohoto pohledu jsem chápal i stanovisko tvůrců Rychlebských stezek, kteří elektriky na trailech prostě nechtějí. Naopak u starších lidí, případně lidí po úraze či nemoci, tam jsem to chápal.

Život je výzva

Všecko se změnilo na Vánoce 2021, kdy jsem skončil v nemocnici a přežil jen díky včasnému zásahu doktorů. Dnes mám umělou ascendentní aortu a řadu omezení, která mi zabraňují mít stejnou fyzickou aktivitu jako dříve – musím si hlídat nízký tlak i tep. A protože jsem na kole takřka závislý a rvalo mě, že už nikdy nebudu na klasickém kole jezdit jako dříve, pořídil jsem si elektriku. A ne nějaký základ, ale pořádné enduro, protože jsem svým založením především sjezdař a trailer. 

TIp: Jak fungují beta-blokátory: Snižují stres, tepovou frekvenci i krevní tlak

A nutno říct, že mi elektrika změnila život, a to doslova. S ní můžu vyjet na kopeček, aniž bych měl tep v nebeských výšinách, a současně můžu jezdit v podstatě to samé jako dříve, a to s udržitelnou fyzickou námahou. Beru léky na umělé snížení tepu, takže tam, kde zdravý jedinec může jet do kopce či proti větru na maximum, já mám elektromotor – s nízkou tepovkou prostě nemám/nemůžu takovou výkonnost jako dřív. 

Jezdím samozřejmě i na běžném kole, mám jak klasické 29“ HT s gravel obutím, dvě 29“ celopéra (XC a trailbike) a k tomu 27,5“+ enduro, ale s těmi si dávám méně náročné aktivity, které nevyžadují dupání do dlouhých kopců, případně jedu do kopce s nízkou intenzitou (prostě pomalu). Aktuálně mám tedy elektrokolo jako protézu, která mi pomáhá jezdit jako dřív a neumřít u toho (což už se mi jednou mále podařilo).

Současně jsem objevil nový rozměr ježdění – a to jsou traily směrem do kopce. Dříve jsem je bral jako nutné zlo, teď si je doslova užívám. To, co jsem dříve jezdil jen z kopce, teď můžu vyjet i opačným směrem a díky motoru mám dostatečnou rychlost na to, aby to byla zábava. Samozřejmě jde vždy o traily a cesty obousměrné, nejezdím nikde v protisměru. (S čímž si někteří často hlavu nelámou.)

I elektrikou si zamakáš

Panuje jakési obecné přesvědčení, že na elektrokole jede člověk rychleji a s menší námahou. Ona to není tak úplně pravda. Když člověk na elektrice maká, nadře se stejně jako na klasice, ne-li více. Když TrailHunter testoval ježdění na elektrokole vůči klasice, měl dokonce vyšší průměrnou tepovku. Navíc toho za stejnou dobu najezdil víc a užil si více trailů. Takže to, zda se člověk na elektrice unaví méně či více, záleží čistě na něm, ne na elektrokole. Buď pojede stejně, ale s nižší námahou, nebo rychleji, ale se stejnou námahou. Aspoň tak hovoří moje zkušenost. 

Na konci srpna jsem absolvoval svůj oblíbený okruh okolo Brna, který jezdím ve více variantách – terénní a silniční variantu a něco mezi. Silniční jsem jezdil na 29“ HT s gravel obutím, terénní na full XC. Silniční jsem loni ujel s průměrkou 24,6 km/h, podobnou trasu s terénní vložkou letos na elektrice pak s průměrkou 24,7 km/h, s tím, že s klasickým kolem jsem měl o něco více nastoupaných metrů. A unavený jsem byl na elektrice snad dokonce víc, protože nemám k dispozici maximum tepovky, takže se svaly snáze unaví (nemají dost šťávy). 

A mám i další trasy, na kterých jsem si otestoval, že na klasice jsem býval stejně rychlý nebo dokonce rychlejší než aktuálně s elektrickým kolem. Výhodou je, že na elektrickém kole jedu stejným nebo krapet vyšším tempem s výrazně nižším tepem. Dříve jsem míval průměrku okolo 130 tp/m, dnes jezdím někde 95-105 tp/m. Prostě můžu jezdit s lehčí nohou, a přitom jsem schopen udržovat rozumné tempo. 

Ať si každý jezdí, na čem chce

Dobře si pamatuji na svoje první jízdy, kdy jsem se – a nebojím se to napsat naplno – styděl za to, že mi pod nohama bzučí elektromotor. Měl jsem tendenci jej vypínat, když jsem někoho míjet, nebo alespoň přestat šlapat, aby motor nebyl slyšet. Trvalo mi několik týdnů, než jsem to přestal řešit a začal si jízdu užívat jako na běžném kole, motor nemotor. A začal jsem si všímat, kolik lidí dnes už jezdí na elektrice, že je to naprosto běžný sportovní i dopravní prostředek.

Motivace pro pořízené elektrokola mohou být různé. Například moje žena si doslova lebedí, když jede se mnou na elektrokole. Půjčuji jí svoje, máme stejnou velikost, jen přehodím sedlo a pedály. Od té doby není vydřená, jízdu si užívá a stačí mi i do kopců. Místo dvaceti kilometrů s jazykem na vestě si se mnou dává i dvojnásobek a je šťastná, že mi stačí. 

Nedostatečná kondice ale není jedinou motivací pro pořízení elektrokola. Další jsou zdravotní problémy, ať už s pohybovým aparátem nebo nějak postižené srdce, plíce, cévní systém (jako u mne) apod. Elektrické kolo si ale pořizují zcela zdraví jezdci, a to z důvodu výše zmíněných – nemusí se tolik trápit jízdou do kopce nebo nudnými asfaltovými přejezdy a užívají si traily, sjezdy, terén. A stejně jako já i trasy směrem vzhůru, které bývají v trail centrech nebo bajkparcích. 

Výhody, ale i nevýhody

Zkrátka od jisté doby se na elektrická kola nedívám spatra, ale naopak – je to ideální prostředek pro mnohé zůstat mobilní, ať už po úraze, operaci nebo ve vyšším věku. Jiným zase přidá akční rádius, další si užijí jízdy do kopců nebo lépe zvládnou nudné tranzity po asfaltu. Já jsem díky elektrickému kolu na tom s dojezdem a výkonností stejně jako před operací, a to bez nutnosti nechat tepovku a tlak vylézt do nebezpečných výšin. 

Nevýhodou elektrických kol je samozřejmě jejich hmotnost, která ani tak nevadí na silničním tranzitu, ale zejména v terénu, kde kolo není tak obratné, hůře se dostává do vzduchu, je prostě těžké. Sjezd nebo trail s elektrikou zkrátka není tolik zábavný jako s lehkým kolem klasickým. A tak tam, kde to jde a kde to ušlápnu, si raději vezmu svoje endurko nebo trailové kolo a zaskáču si s bajkem s hmotností takřka poloviční. 

Také čistě silniční trasy s menším převýšením jedu raději na běžném kole. Na rovince jsem s běžným kolem – 29“ HT s gravel obutím, případě XC – stejně rychlý jako se svým elektrokolem, které po překonání rychlosti 25 km/h už prostě nejede tak dobře. A mám navíc super pocit, že jedu „jako po staru“. Zkrátka jak klasika, tak elektrika, obojí má něco do sebe.